Pírko naděje • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh jedné dívky a živého snu.

24.06.2013 (10:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 767×

Stála jsem na místě a dívala se na něj. Ani jsem se nehnula, příliš jsem se bála, že by mohl zmizet. Jeho hlava byla obrovská a měla vzpurný výraz. Krk byl dlouhý a mohutný a skoro celý ho zakrývala hedvábná hustá hříva, která se pohupovala v lehkém vánku. Široký trup zakončovaly dlouhé svalnaté nohy s uhlově černými kopyty. Svaly mu rýsovalo pozdní srpnové slunce a vypadal prostě dokonale.

Stál přede mnou. V celé své kráse, byl celý černý, bez jediné výjimky.

Chvíli stál stejně strnule jako já a pak pohodil hlavou, aby si odkryl hřívu z čela, a pak jsem je uviděla. Jeho oči. Byl v nich celý svět. Celý vesmír. Odrážely se v nich všechny hvězdy. Bylo v nich světlo i tma, dobro i zlo, a v pozadí bylo ještě něco. Něco, co nešlo na první pohled rozeznat. Překvapení, zlost, zklamání, naděje, svoboda, důvěra, touha... a láska? Mohlo to být vůbec možné? Zvířata něco takového přece necítí... nebo ano?

Čas kolem stále plynul, ale pro mě se zastavil. Hypnotizovaly mě jeho oči. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Ještě chvíli jsme se navzájem pozorovali a pak udělal krok vpřed směrem ke mně. Zopakovala jsem to samé a přitom jsem stále pátrala v jeho očích. Uvolnil se a přišel až ke mně. Stále mě bedlivě pozoroval a čekal, co udělám. Odhodlala jsem se udělat poslední krok, který nás od sebe dělil. Velmi pomalu jsem zvedla nohu a přesunula ji o kousek dál. Pořád stál na místě. Pocítila jsem příval štěstí, že se mi to povedlo. Přesunula jsem i zbytek těla a nehýbala jsem se.

Trochu zvedl hlavu, nadechl se a vydechl teplý vzduch, který mě ovál. Měl okouzlující vůni lučních květin, nočního lesa a rozbouřeného oceánu. Bylo to jako ten nejlepší parfém. Pak hlavu natáhl ke mně. Pomalu jsem zvedla ruku a modlila se, ať nevezme nohy na ramena.

„Neboj, neublížím ti,“ zašeptala jsem potichu. Zhluboka se nadechl a znovu na mě vyfoukl, jako by souhlasil. Stále jsem se mu dívala do očí a při tom jsem ruku ještě kousek posunula směrem k čelu a položila jsem ji. Byl nádherně hebký a přes moji ruku ke mně sálalo hřejivé teplo. Doslova mě přepadl silný pocit euforie, který se rozléval celým mým tělem. Usmála jsem se. Přestože, jsem to zvíře viděla poprvé, chovala jsem k němu podivný druh úcty a respektu.

Jemně jsem mu hladila obrovskou hlavu, zatímco jsem byla okouzlena tímhle dokonalým okamžikem.

Pomalu jsme se přesunula k jeho krku a jemně ho hladila po ebenově černé srsti a pak začala mezi prsty proplétat hedvábnou hřívou a pohrávat si s jemnými pramínky.

Přemýšlím o tom, jak jsem ho vlastně potkala. Šla jsem se projít do lesa. Prostě jsem se potřebovala uklidnit, v poslední době se cítím hrozně, jsem na vše sama. Všichni si myslí, že jsem v pohodě, nakonec, jsem to přece jen já, kdo chce, aby to tak vypadalo. Nemůžu říct, že mi to nevadí, alespoň si ušetří ty kecy o tom, jak je to hrozně mrzí. Smutně jsem se usmála, nemají ani tušení!

Není lehké jít proti všem, být něčím jiná, být výjimečná. Každé ráno si cestou do školy navléct umělou masku bezstarosti a držet ji celý den! Sevřela jsem pěsti a opřela jsem se mu o krk.

Zbytečně si namlouvat, že tu jsou pořád se mnou, když se ve skutečnosti nevrátí! Už to nikdy nebude jako před tím! A já nemám nikoho, kdo by mi pomohl se s tím vypořádat! Cítila jsem, jak si na mé tváři tvoří cesty další a další slzy. Nechala jsem je volně stékat. Není tu nikdo, před kým bych se musela přetvařovat. Je tu on. A tomu teď věřím víc než komukoli jinému.

Vrátila jsem se z myšlenek zpátky do reality. Opírala jsem se o něj a ruce měla obtočené kolem krku. Samotnou mě to překvapilo. Bylo mi ale líp. Tak jsem tak zůstala.

Otočil ke mně svou obrovskou hlavu s lítostivým výrazem a smutnýma očima. Jako by to chápal, jako by rozuměl. Zase jsem do nich začala upadat. Začala se mi zlepšovat nálada, jako by mi někdo tíhu mých špatných vzpomínek a problémů bral na sebe. Bylo to zvláštní.

Odmotala jsem ruky z jeho krku a udělala několik kroků dozadu. Byla jsem vysílená. Podlomily se mi nohy a klesla jsem do měkké trávy. Trochu se mi zatočila hlava.

Sledoval mě a pak podrážděně zařehtal a přišel ke mně. První jsem nechápala, co chce dělat, ale jemně do mně strčil nosem, pak skrčil přední nohy, zadní nohy podsunul a těžce dopadl na zem.

Zadívala jsem se znovu na něj, v téhle pozici vypadal tak trochu neohrabaně. Roztomile.

Přisunula jsem se blíž k němu a sedla jsem si k předním nohám, opřela se o plece a prsty jsem si znovu zamotala do hedvábné hřívy. Hlavu jsem přitiskla na měkkou srst a vnímala jsem to teplo kolem sebe.

Zaposlouchala jsem do jeho srdce, které se každou chvíli hlasitě ozývalo společně s kouzelnou melodií, která vycházela odněkud z jeho nitra. Jako dokonale sehraný orchestr vedený opravdovým mistrem.

Všechno odplulo a přestávalo dávat smysl. Všechen chaos mě opustil a schoval se společně se sluncem, daleko za obzor.

Byla jsem tu už jen já a on. Společně ležící ve vlhké trávě za soumraku a odmítající jakýkoli vnější svět.

„Nebude ti vadit, když na chvíli zavřu oči a usnu, jen na chvíli,“ zašeptala jsem.

Nečekala jsem odpověď. Přesto se otočil a foukl na mě teplý vzduch, a to mi jako souhlas stačilo. Díval se na mě, naposled jsem se podívala do jeho očí.

Věděla jsem, že dokud tu bude se mnou, nic se mi nemůže stát.

„Děkuji ti,“ hlesla jsem a pomalu jsem se začala propadat do říše snů.

Zdál se mi podivný sen, seděla jsem vedle něj. Hladila jsem ho po krku, všechno kolem bylo jako v pohádce. Zničehonic se ozvalo hlasité zahřmění. Místo blankytné oblohy se na nás mračila velká černá oblaka. Začal se pomalu snášet déšť. Ledové kapky se mi vpíjely do vlasů a jemu do hřívy. Protivně se smály a šklebily. Něco se za mnou pohnulo a na nás přestaly padat proudy studené vody.

Na ruce jsem ucítila dotek peří, který trval jen chvíli. Podívala jsem se na nebe, ale výhled mi zamezovalo něco velikého a černého. Byla tma a já viděla jen obrysy. Ten samý stín nás chránil i z druhé strany.

Znovu jsem se k němu přitiskla a rozhodla jsem se neřešit takové hlouposti. Znovu jsem usnula.

***

Do očí mi i přes víčka prosvítalo ranní světlo. Nespokojeně jsem zamžourala ospalýma očima. Při tom jsem se je snažila nějak rozeznat okolí a vzpomenout si, co se vlastně včera stalo.

Rozespale jsem se posadila a rozhlédla jsem se kolem. Nad zemí se snášel jemný opar. V dálce se na mě usmívaly červánky. Pár ptáčků si už zpívalo svou písničku a shánělo si něco na zub.

Ano, už si to pamatuji. Šla jsem se projít někam pryč. Cestou jsem něco zahlédla a vydala jsem se za stínem. A pak jsem musela usnout, protože ten kůň, kterého jsem tu potkala, nemohl být skutečný. Pravděpodobně výplod mé fantazie, nebo výsledek únavy.

Musím si pohnout domů, možná mě už někdo hledá.

Vstala jsem, udělala jsem krok a tím jsem se dostala do pořádné hromady bahna. Otočila jsem se.

Kulaté místo, kde jsem spala, bylo pěkně otlačené, ale hlavně suché. Přitom nade mnou nebyly žádné větve. Ohlédla jsem se kolem. Vypadalo to, že se tu večer prohnala bouřka, nebo přinejmenším silný déšť. Já sama jsem přitom byla suchá.

„Divné...“ zamyslela jsem se a otřepala zablácenou botu, zrak mi přitom sklouznul dolů do trávy. Na místo, kde jsem spala. Mezi stébly leželo malé černé pírko. Natáhla jsem se pro tu malinkou věc.

S úžasem jsem pozorovala malé pírko v mojí ruce. Havraní pírko.

„Havrany jsem tu ještě neviděla,“ zabrblala jsem si spíš pro sebe. Stiskla jsem ho v ruce tak, aby se neponičilo.

Znovu jsem se zvedla a vydala se směrem, ve kterém jsem tušila domov. Při cestě jsem se koukla na havraní pírko v mé ruce.

Představa, že by se tady někde vzal volně nebo dokonce divoce pobíhající kůň, byla nejen nereálná, ale spíš úplně šílená.

Zároveň tak krásná, tak utěšující, kdyby tu byl. Smutně jsem se usmála. A cítila jsem naplňující pocit zklamání. Kdyby to nebyla jen představa. Už dávno jsem přestala věřit ve své sny.

Cestou domů jsem se vyškrábala na kopec a chvíli si vydechla. Mohlo být tak deset hodin. Rozhlédla jsem se po okolní krajině. Kousek napravo už jsem viděla pořádnou cestu směrem do vesnice. Ohlédla jsem se za sebe na velký les, ze kterého jsem právě vyšla.

Připadal mi tak pokojný a klidný. Nabízel mi svou náruč, ale odmítla jsem ji. Musím domů, ale stejně se sem vrátím.

Vydala jsem se po cestičce dolů.

Najednou jsem uslyšela tichý klapot kopyt. Byl jako pohlazení vánku. Ohlédla jsem se tím směrem a spatřila jsem drobnou siluetu, stála na kopci, přesně na tom místě, kde jsem předtím stála já.

Rukou jsem zastínila slunce. Opravdu tam byla, jsem si téměř jistá.

Vypadala jako silueta koně. Pohnula se, otočila se mým směrem. Za krkem se zvedly do výšky obrovská křídla.

„To není možné!“ zamumlala jsem si pro sebe.

Fascinovaně jsem hleděla stále jeho směrem. Párkrát s nimi zamával. Pohodil silným krkem a já slyšela i přes tu dálku slabé odfrknutí.

Mrkla jsem a to byla chyba, když jsem znovu otevřela oči, už tam nebyl. Rychle jsem strčila ruku do kapsy a vylovila pírko.

Naposled jsem se podívala tím směrem, usmála jsem se. Něco se však změnilo. Nálada mi stoupla a rozhořela se ve mně nová naděje. Opět tu byl ten pocit, že zázraky existují a sny se mohou splnit. Pro někoho možná dětinský pocit, ale mně tolik chyběl. Ve světě dospělých často na podobné věci není čas. Ze života se ztratí kouzlo a v tom spěchu ne a ne ho najít.

Ale já jsem si vzpomněla, díky němu. A rozhodně už nehodlám zapomenout.

„Děkuji ti, příteli," zašeptala jsem do ranního vánku. A pokračovala jsem v cestě domů.

Jestli to bylo doopravdy, si každý musí pobrat sám. Já jsem však věděla svoje. Byla to kouzelná bytost.

Bytost z havraního peří.

Tak jsem po dlouhé době opět něco napsala. :D

Dala jsem opět prostor fantazii a vniklo tohle.

Budu ráda za jakoukoli kritiku, rady a připomínky, stačí i smajlík. Jinak doufám, že se vám alespoň trochu povídka líbila. :))

Autor: , v rubrice: Povídky » Jednodílné