Anna's Suffering - 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Anna se vrací domů, ale doma na ni čeká nemilé překvapení. Jak se k němu postaví? Hrdě a čelem, nebo prostě zbaběle uteče?

11.08.2013 (16:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 524×

Seděla jsem na lavičce před domem a přemýšlela, jaké to asi bude, když se všichni dozví, že jsem těhotná, a ještě ke všemu s nejpopulárnějším fotbalistou. Tohle byl pro mě snad zlý sen.

„To si ze mě děláš srandu, ty couro?“ Podívala jsem se, kdo tam stojí, ale neodpověděla jsem mu a pohled od něj odvrátila.

„Aha, takže slečinka se mnou teď nemluví. Tak poslouchej, malá.“ Chytil mě za loket a pevně zmáčkl.

„Au.“

„Odvoláš to, co jsem ti udělal, jasný?!“

„Ani náhodou! Tys mi tohle udělal!“ Automaticky jsem si položila druhou ruku na břicho a stočila k němu svůj pohled.

„Nezničíš mi život.“

„Já ti ho neničím, to tys ho zničil mě!“ vyštěkla jsem po něm.

„Tvoje máma mi to podala trochu jinak.“

„Podala ti to jinak?“ nechápavě jsem se podívala.

„Ještě to tak, abych zrovna tebe měl na krku, puso,“ ušklíbnul se. Zvedla jsem se, ruka mi vystřelila a přistála na jeho líci, až to mlasklo.

„Tos přehnal!“ Promnul si místo, kam jsem ho praštila. Jenom se díval a na nic se nezmohl. Nejspíš tohle ode mě nečekal. Linda mi pomáhala dodávat odvahu, abych se začala bránit, i když to bylo těžké.

„Pokud bys mohl být té lásky a odejít a nechat mě na pokoji.“ Přimhouřil oči a ihned odpochodoval beze slov pryč. Byla jsem tak ráda, že můžu být zase sama a přemýšlet o tom, co bude dál. Nechtěla jsem zabít dítě, ale nechtěla jsem ho mít. Ale ani jeden z nás by nemusel mít zkažený život, ale podle mě tohle máma nebude chtít dovolit.

Vždy totiž byla zásadně proti potratům, ona sama mě měla v osmnácti letech. Budu muset dělat mnoho, abych ji přesvědčila.

Dívala jsem se kolem sebe na lidi po cestě, kteří chodili sem a tam. Sami, s dětmi, se psy. Bylo hezké je pozorovat a vědět, že tohle nikdy nezažiju. Ne, když budu mít problémy s tímhle tím. Chtěla jsem to skončit znovu, ale tentokrát na plno. Nechtěla jsem se vrátit do školy. Bylo mi hned jasné, že to Lucas všechno vyžvaní po celé škole a já budu „ta těhotná“ .

Lepší by bylo, kdybych tady ve skutečnosti nebyla. Každému by se totiž ulehčilo, a já bych od všeho měla klid a byla bych spokojena.

Zase jsem začala pomýšlet na to, že tohle celé skončím, ale copak jsem mohla? Už kvůli své rodině, to byla jediná věc, která mě držela ještě při životě. Byl to jediný důvod, proč jsem tady ještě zůstala. Doufala jsem, že už to horší být nemůže, ale co když se vlastně pletu a všechno bude dvojnásobně nesnesitelné? Jak potom budu moct zvládat chodit do školy?

Když jsem se vrátila domů, máma seděla v obýváku i s otcem a nejspíš s Lucasovými rodiči. Polkla jsem, takhle daleko to zajít nemělo. Lucas seděl mezi nimi.

„Anno, zlatíčko. Pojď mezi nás.“ Přelítla jsem všechny pohledem, měla jsem strach z toho, co se mi budou snažit říct. Tak jsem opatrně vešla více do obýváku a posadila se mezi rodiče.

„Nevěřím, že vaše dcera je těhotná s mým synem,“ zahulákala jeho matka.

„Melisso, víte o tom, že váš chlapec šikanoval naši dceru?!“ tentokrát se ozvala zase máma. Ajé, očekávala jsem hádky. S Lucasem se naše pohledy v tu chvíli na moment setkaly, ale po chvíli jsem odvrátila pohled. Tolik to bolelo. Především, když mi ublížil.

„Chci testy!“ zahulákal jeho otec. Lucas v tu chvíli vyskočil na nohy, podívala jsem se na něj.

„Mami, já myslím, že to nebude potřeba,“ zavrtěl hlavou, jeho máma se na něj nechápavě podívala.

„Broučku, co kdyby sis sednul a nechal nás to vyřešit, ano?“ Prej broučku, ušklíbla jsem se nad tím slovem.

„Mami, já to udělal,“ rozhodil rukama, zamrkala jsem a nechápala to, proč se přiznal.

„Cože?!“ vyštěkla jeho máma a okamžitě mu uštědřila jemněší ránu. „Jak ses opovážil?!“

„Mrzí mě to, dobře?“ snažil se bránit a dokonce chtěl zakročit i jeho otec, vecpala jsem se mezi ně.

„Nechte toho, tohle nic nevyřeší.“ Ano, zastala jsem se toho největšího hajzla pod sluncem. Nesnášela jsem, když někdo dostával za vyučenou, a navíc jsem to zažívala doma.

„Neměla by ses ho zastávat, když ti zprznil život, Anno!“ zahulákal můj otec, jen jsem zavrtěla hlavou.

„Řekl, že ho to mrzí.“

„Synu, za tohle si poneseš následky a o ni se postaráš, když jsi to zvrtal!“

„Ne, já nechci!“ vyštěkla jsem.

„Postáram se o ni, tati, slibuju.“ Polkla jsem a čekala jsem to nejhorší, co se může stát. To budu muset s ním vážně trávit tolik času a bůhví, co ještě.

„Nejen o ni. Ty se postáráš i o to dítě, chlapče!“

„Nechci ji mít na krku.“ Auč, tak tohle mě pořádně zabolelo.

„Nikdo se tě o nic neprosil!“ vyštěkla jsem po něm a založila ruce na prsou.

„Vezmete se,“ ozvalo se a během chvíle bylo hromové ticho.

„Co?!“ ozvali jsme se oba navzájem, tak tohle bude můj konec, s takovým parchantem? To přece nemůžou myslet vážně. To chtějí, abych trpěla, nebo co?!

„Už jsem řekl a nebudu o tom diskutovat.“

„Tati, to nemůžeš,“ zakňourala jsem.

„Nenechám, aby můj syn měl dítě a nepatřilo do rodiny, i když jsem si to představoval jinak,“ ozval se táta Lucase. Mně se v tu chvíli udělalo špatně, zhroutila jsem se k zemi. Prostě jsem najednou ztratila vědomí.

„Proboha, co jí je?! Čichací sůl!“ slyšela jsem nad sebou, najednou jsem začala vnímat své okolí. Zamrkala jsem a zmateně se rozhlédla po céle místnosti. Když jsem zjistila, v čí naručí jsem skončila, tak jsem omdlela málem znovu!

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování