Anna's Suffering - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kluci začnou být, jako by byli posedlí, ale ve skutečnosti mají ohromný strach o Annu, ale proč?

16.08.2013 (16:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 527×

Lucas mě nechtěl nikde pouštět samotnou, a když jsme se někam vydali, tak se nás Peter držel jak klíště. Nechápala jsem proč, ale najednou jsem se začala cítit nepříjemně. Oba dva mě doprovázeli k lékaři. Cítila jsem se na druhou stranu jako důležitá osoba. Když jsme dorazili do nemocnice, posadili jsme se do čekárny. Peter si sednul vedle mě nalevo a svíral mou ruku, a Lucas na druhou stranu a udělal to samé. Jenom jsem se po nich pobaveně podívala.

„Hele, já jsem v pořádku. Mohla jsem jít sama.“

„Nechci o tebe přijít, takže tě rád doprovodím.“

„Slečno Williamsová?“ Zasekla jsem se, to bylo po dlouhé době, co mi takhle někdo řekl. Všichni používali moje staré příjmení, protože podle nich bylo neuvěřitelné.

„Počkejte tady!“ napomenula jsem je, když chtěli jít oba dva se mnou, ale poté si sedli zpátky na místa, a já si oddechla a vešla jsem do ordinace.

„Vaši kamarádi si o vás dělají starost.“

„Jo, chovají se jak dva cvoci, ani nevíte, jaký je to pocit,“ podívala jsem se na zdravotní sestřičku.

„To jsou vámi tolik posedlí?“

„Někdy mám takový pocit,“ přikývla jsem.

„Spíše bych řekla, že jim na vás hodně záleží.“ Po chvíli přišel doktor.

„Slečno, Williamsová, uděláme vám pár testů, abychom zjistili příčinu toho, že jste omdlela, dobře?“

„Jen do toho.“

Odebrali mi trochu krve, udělali krevní obraz a taky to poslali do laboratoře, nebo kam vlastně. Potom mě poslali na ultrazvuk, jestli není něco špatně s malým nebo malou. Do teď jsem netušila, co to bude.

Když jsem vyšla, kluci se toho chopili, že mě doprovodí.

„Ne, sednout!“ Byla jsem překvapená, že ani jeden neprotestovali, a to mě doopravdy začínalo děsit.

„Pojďte do kabinky,“ hned to oznámila vycházející sestřička, nestačila jsem si ani sednout.

„Odložte si.“ Po chvíli jsem si sundala věci a zamířila k ultrazvuku. Udělali mi snad všechno, co jsem měla vypsané v žádance.

„Myslím, že máme problém jiného druhu.“

„Cože, jaký?“

„Vaše dítě se otočilo, a pokud se neotočí zpátky, bude to trochu problematické.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Tohle je jenom zlý sen, že jo?“ Potom si poslechli odezvy srdce mého dítěte. Když zjistili, že je všechno v pořádku, poslali mě zase zpátky za mým doktorem. Když jsem procházela, všimla jsem si, že kluci se někam vytratili. V tu chvíli mi to bylo jedno.

O PÁR HODIN POZDĚJI

O chvíli později si mě konečně zavolali do ordinace.

„Posaďte se, slečno.“ Hned jsem si sedla a podala mu papír, který jsem si vzala ze sona.

„Našli jste něco?“

„Ve skutečnosti jste naprosto zdravá, což nedáva smysl, proč jste omdlela. Ještě musíme počkat na výsledky krve. Jestli nenajdeme něco tam.“

„Aha, takže nevíte, co mi je,“ podívala jsem se na ně a doktor jenom přikývnul.

„Všechny testy máte naprosto v pořádku. Je to nevysvětlitelné.“

„Tak hlavně, když se mi to už nestane, že.“ Po chvíli mu zdravotní sestra přinesla konečně výsledky krve, podíval se na to, a řekla bych, že pár minut do toho prostě koukal.

„Ne, jste v pořádku, můžete jít.“ Pousmála jsem se, popadla bundu a vyšla ven. Očima jsem hledala Petera nebo Lucase, zda je někde nezahlédnu. Potom by vyváděli, že jsem odešla bez nich, ale nehodala jsem tam na ně čekat další hodinu, a proto jsem se rozhodla odejít domů sama.

Vlastně jsem byla zdravá, tak proč bych nemohla? Zkrátila jsem si to cestou přes postranní uličky, které se snadno daly projít, a byla jsem doma brzo.

„Haló?“ Vešla jsem dovnitř, ale dům byl prázdny. Nechápala jsem, kam mi zmizeli. Tohle si prostě vypijou! Byla jsem na ně opravdu dost naštvaná.

Lucas přišel až večer, ležela jsem v posteli, když se ke mně neslyšně přicpal.

„Kde jsi byl?“

„Byli jsme v hospodě.“

„Jak jinak, že,“ ušklíbla jsem se a čekala, zda se zeptá, jak jsem na tom.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování