Přátelství až za hrob? - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jade si chce s Ariou promluvit a vše jí říct, i když může? Nemůže? Co je jisté, je to, že stále nosí šátek, co musí nosit. Ne že by měla na výběr. Bude ji Aria poslouchat a věřit?

04.07.2013 (09:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 412×

ARIA

Stála jsem na chodbě ve škole a zrovna si kupovala čokoládu. V tu chvíli se ozval zvonek, který oznamoval tři čtvrtě na osm. Zašklebila jsem se. Popravdě, myslela jsem si, že mi v tu chvíli praskne hlava. Všimla jsem si, jak se za sebou hnal dav studentu a učitelů. Zamířila jsem pomalu ke třídě a sledovala okolí. Jenom při tom hluku mi praskala hlava. Nechápu, jak je možný, že mě z pár drinku bolí hlava. Sedla jsem si do lavice, no, spíše jsem si na ni lehla. Po chvíli se přihnala Jade a v jejím zástupu dokonce Adam a Tom. Když jsem si jich konečně všimla, jenom jsem jí lehce mávla a zase si lehla.

„Ario? Jsi v pohodě?“ Zvedla jsem hlavu, kdo na mě zase mluví.

„Jenom mě strašně bolí hlava.“ Počkat! Zasekla jsem se, od kdy my čtyři máme společnou fráninu? To mi trochu nedávalo smysl.

„To chápu, nejsi zvyklá.“ Narovnala jsem a opřela se pořádně o židli.

„To taky, jak to, že máme společnou francouzštinu?“ pousmála jsem se.

„Davis se zbláznil a přehodil si hodiny,“ pokrčila rameny. Zavrtěla jsem hlavou.

„A on byl někdy normální?“ Popravdě jsem o něm začala pochybovat už snad na začátku.

„Můžeme si po hodině promluvit?“ Viděla jsem, že Jade byla trochu nervózní. Přikývla jsem.

Do třídy vstoupil Davis, neopovažovala jsem si stoupnout a zase jsem si položila hlavu na lavici. Všichni tři zajeli s okamžitou rychlostí do lavic. Davis praštil s učebnicemi na stůl.

„Slečno Moreau?“ Tak jsem zvedla hlavu.

„Mh?“ Ušklíbnul se.

„Dneska se nehodláte věnovat hodině?“ Pane bože! Co on proti mně pořád má?

„Asi vás zklamu, ale dneska ne,“ nasadila jsem drzý úsměv.

„O tom si ještě promluvíme.“ Otevřel si učebnici a nadiktoval nám stránku a začal cosi psát na tabuli. Snažila jsem se to přečíst, ale pak jsem si všimla, že napsal naprostou blbost.

„Máte tam chybu,“ uculila jsem se. Sice mě bolela hlava, ale tohle se přehlídnout nedalo.

„Když jste tak chytrá, pojďte to opravit.“ Natáhnul ruku s křídou ke mně. Podívala jsem se na něj, jestli to doopravdy myslí vážně.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Padejte to opravit, nebo bych vám mohl dát špatnou známku. Zase tak dobrá nejste.“ Pootevřela jsem pusu, co si vůbec myslí! Zvedla jsem se, vzala od něj křídu a šla mu opravit tu jeho chybu. Řekla bych, že ji tam udělal naschvál. Protože normální člověk by takovou hloupost nenapsal.

„A vy byste se měl naučit psát.“ Najednou mi to ujelo. Položila jsem křídu zpátky. Vrátila jsem se zpátky do lavice, když jsem procházela kolem něj, tak mě probodnul pohledem, ale nic neřekl. Podívala jsem se po Jade s pozvednutým obočím. Tohle jsem nechápala.

*Jade P.O.V.*

Po hodině jsem si odchytla Ariu, abych jí řekla to, co jsem měla na srdci, ale to už u nás byla Lily. Protočila jsem oči.

„Ahoj, můžu na chvíli?“ Aria otvírala pusu, tak jsem ji předběhla.

„Sorry, holka, ale já s ní potřebuju nutně mluvit,“ popostrčila jsem ji co nejdál od Lily. Ta mi však dala ruku na mou a pevně stiskla. Zasykla jsem, měla až moc silný stysk.

„Lily, co to děláš?“ zeptala se Aria, ale ta ji nevnímala. Ba co víc, tyhle oči znám, i ten pohled. Zanadávala jsem v duchu – Derek.

„Pusť mě, nebo uvidíš,“ procedila jsem skrz zuby a ona ještě zesílila stisk, až mi zbělaly prsty na ruce. Sykla jsem bolestí, když vtom přišel odněkud Justin a jednoduše jí tu ruku sundal z mé.

„Zmiz,“ sykl na ni a pak pohlédl na nás dvě. Aria byla stále v šoku. „Jste v pořádku? Jade?“

Kouknula jsem na něj a přikývla. „Akorát mě bolí ruka teď.“ Protáhla jsem si prsty, abych zjistila, zda žijou – žily. Usmála jsem se nakonec.

„To jsem rád, můžeme si pak promluvit?“

„Ne, já vím, co mi chceš, a odpověď zní ne, promiň,“ kouknula jsem omluvně na něj, pak na Ariu. „Promluvíme si později, ano?“ Ta přikývla, tak jsem s nepořízenou odešla. Ach jo, komu se mám tak svěřit? Adamovi? Ale ne, nebudu riskovat jeho život. U Arii jsem si byla jista, že by ji Justin ochránil, ale u Adama? My o vlku...

„Jade?!“ usmál se a už mě drtil v objetí. Pohlédla jsem, odkud vyšel – ředitelna?

„Cos dělal v ředitelně?“ Jen nad tím mávl rukou.

„Někdo nahlásil, že jsem s partou pomaloval zeď ve škole, což byla lež, takže jsem byl na koberečku, i ostatní tam byli.“ Přikývla jsem, proč jsem tam teda nebyla taky?

„Jsi v pohodě?“

Pohlédla jsem na něj a přikývla, pak se donutila usmát. „Jsem, jsem, akorát to byl dlouhý den.“

„Ano, přesně vím, jak se cítíš. Co takhle dneska do baru? My dva, parta, alkohol, tanec?“ V očích mu to hrálo, cožpak by mu někdo odolal?

„Budu tam v osm,“ usmála jsem se a přikývl mi na to.

„Tak já to vyřídím zbytku, zatím se měj,“ usmál se a zase zmizel, to je střeštidlo. Ale milovala jsem to, jak si ze všeho dokázal udělat srandu, aniž by bral cokoliv vážně. Byl to skvělý kamarád, takový, kterého potkáte jednou za život, a já měla tu kliku, že jsem ho už potkala. Nevím, co bych dělala, kdyby se mu něco stalo.

Píp píp. Vytáhla jsem si z kabelky mobil a přečetla sms. Ztuhla jsem, když jsem si ji četla.

Večer tě vyzvednu v devět, buď připravená a vem si šaty – D xx

Dvakrát jsem si to musela přečíst a stejně se obsah sms nezměnil, polkla jsem. Co jsem komu udělala? Odepsala jsem mu, že nemůžu, že už něco mám, hned na to mi přišla další sms.

Nezájem, zruš to. – D xx

Zhluboka jsem se nadechla a chystala se odepsat, když vtom zazvonilo, tak jsem urychleně vplula do třídy a úplně zapomněla mu tu sms poslat.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování