Přátelství až za hrob? - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Justin se rozhodl být hrdina a chránit Jade s Ariou, ale co Derek?

31.07.2013 (16:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 388×

JUSTIN

Přemýšlel jsem usilovně o tom, co se můj bratr snaží dělat. Momentálně jsem si připadal jako ochránce. I když po tom, co jsem sám udělal, jsem byl přesvědčený o tom, že je budu chránit.

„Tys tu kočku zabil?“

„Cos čekal, že jí nechám žít? Když věděla všechno?“ Najednou jsem slyšel dva muže mluvit o nějáké dívce a tipoval jsem to na Melissu. Museli se bavit o ní. Ale poslouchal jsem dál. Chtěl jsem se dozvědět více.

„Kdo je další na řadě?“ Zamračil jsem se, protože to už jsem neslyšel, Lily do mě drcnula. Podíval jsem se na ni a pozvednul obočí, co chce.

„Dej to i Arie.“ Podala mi papírek, podíval jsem se na něj. Ach ano, Lily pořádala párty. Moment, vždyť před chvílí. Sám jsem byl zmatený. A pomalu jsem se vydal k Arie, položil jsem jí ruku na rameno. Byl jsem naštvaný, když mě Lily vyrušila, ale neudělal jsem nic.

„Ahoj.“ Pousmála se, miloval jsem ten její zářivý úsměv. Podal jsem jí ten papírek, ačkoliv neochotně. Aria si ho prohlídla a pousmála se.

„Tipuju, že je to od Lily, že?“ usmála se.

„Přesně tak,“ kývl jsem.

„Chtěla jsem se tě zeptat, nevíš, proč je Lily poslední dobou taková zvláštní?“ Podíval jsem se na ni, ano, věděl jsem to. Ale copak jsem jí mohl říct, že si můj bratr hraje s její myslí? Nemohl jsem, ale co jsem mohl dělat? Absolutně nic.

„Vážně, nemám tušení. Omluvíš mě? Musím si jít něco zařidit.“

„Jasně.“ Usmál jsem se a zmizel jsem domů.

„Dereku?!“ zařval jsem přes celý dům. Zamračil jsem se. On zase není doma. To snad není možný! Zrovna když ho člověk potřebuje... Nadechl jsem se a rozhodl se jít podívat po domě, jestli náhodou není třeba ve sklepě. K mému štěstí, nebo vlastně smůle, nebyl nikde. Tak jsem popadl mobil a zavolal mu. Chvíli trvalo, než to konečně zvedl.

„Co je?“ zavrčel.

„Ten, kdo zabil Melissu, je někdo ze školy.“

„Co s tím mám jako dělat?“ zavrčel, slyšel jsem, jak je podrážděný.

„Co mi třeba takhle pomoct?!“ Už jsem se neudržel a vztekle jsem praštil do zdi. Derek mě nevýslovně štval. Ups. Podíval jsem se na díru ve zdi, tak tohle se mi zase povedlo.

*Jade P.O.V.*

Otočila jsem se dokola před zrcadlem, abych viděla svůj outfit ze všech možných stran, a usmála jsem se. Už jsem jako samozřejmost si brala šátek na krk. Napadlo mě, co by se tak mohlo stát, kdybych jej nechala doma. Pokrčila jsem nad tím rameny, vzala své psaníčko a šla dolů se rozloučit s mámou.

„Kde je máma?“ podívala jsem se zmateně na tátu.

„Nevím, šla někam ven. Proč?“ zvedl zrak od novin, pak hvízdl. Usmála jsem se. „Ty máš rande, že vypadáš jako princezna?“

„Ne, jdeme s partou do baru, takže... ale děkuji, vyřídíš jí to, prosím?“ Přikývl a dál se věnoval čtení. Divný, tak jsem se vydala ke dveřím, kde jsem si obula své lodičky a vyrazila směr bar.

Cesta mi sebrala asi půl hodiny, no, zkuste si jít na patnácticentimetrovém podpatku zvlášť rychle. Vešla jsem dovnitř a ve dveřích se srazila s někým. Než jsem stačila bláknout omluvu, už byl zase pryč. Nedávala jsem tomu ale velkou obezřetnost, proto jakmile jsem uviděla ostatní už sedět v boxu, rozešla jsem se k nim.

„Ahoj, lidi,“ usmála jsem se, všichni mi usměvy oplatili.

„Vypadáš jako vždy skvěle,“ usmála jsem se na Toma.

„Jistě, stejně s tebou spát nebudu, nesnaž se pořád.“ Zasmála jsem se i s ostatníma a přisedla si k Adamovi. Usmál se. Celou dobu jsme se bavili o všem možném, dokud mi nezavibroval mobil. Pohlédla jsem, co je. Sms. Nadechla jsem se, už jsem tušila, kdo to je. Měla jsem pravdu.

Měli jsme snad dohodu, ne?!! – D xx

„Kdo je D?“ zeptal se šeptem Adam, jen jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem to rozebírat. Ani jsem neodepsala. Za chvíli další sms.

Buď půjdeš dobrovolně, nebo si pro tebe přijdu dovnitř. – D xx

Polkla jsem a ztuhla. Copak on ví, kde jsem? Vážně by přišel dovnitř? Co si nalhávám, samozřejmě, že by přišel dovnitř. Kouknula jsem po všech a střetla se s pohledem od Adama.

„Lidi, já se omlouvám, ale musím jít.“

„Vždyť jsi tu sotva hodinu, tak kam bys šla?“ Pohlédla jsem na Toma.

„Jade má nového přítele.“ Teď na Adama. Vážně?!

„Přítele?“

„Není to přítel, je to jen... prostě to neřešme, ano? Musím jít.“ Vstala jsem a položila na stůl peníze.

„Omlouvám se, vynahradíme si to. Slibuju. Mám vás ráda.“ Ještě jsem jim věnovala úsměv a letěla ven jako střela.

Venku jsem se rozhlídla, zda ho neuvidím, místo toho jsem uviděla to jeho auto, tak jsem se rozešla k němu. Cestou jsem kontrolovala, zda se někde neobjeví.

„Nastup si,“ přikázal mi, když sjelo okýnko u spolujezdce. Polkla jsem.

„Já s tebou nikam nechci jet.“

Ztemněly mu oči, to není dobré. „Okamžitě si nastup, Jade, nebo se rozzuřím.“

Nadechla jsem se a porozhlédla kolem. Nikde nikdo, kdo by mi pomohl, tak jsem poníženě poslechla a nastoupila jsem. Sotva jsem zavřela dveře, už se rozjel. Jasně, padesátka v obci ti asi nic neříká, že? Pohlédla jsem na něj, když byl asi pět minut zticha.

„Kam to jedeme?“

Nic. Naprostá ignorace, nadechla jsem se a zopakovala svou otázku.

„Tam, kam jsme měli jet.“

„Ale já s tebou nikam jet neměla.“ Prudce stočil hlavu na mě a probodl mě pohledem.

Polkla jsem, zrovna v momentech, jako byl tenhle – jsem se ho nehorázně bála.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování