Přátelství až za hrob II - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Aria se rozhodla začít trénovat s kuší, co může tak zamýšlet? Ale ani Jade nezůstala pozadu se svým tréninkem.

27.09.2013 (13:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 213×

ARIA

Byla jsem naštvaná jenom natolik, jak to jen bylo možné. Ano, nakonec jsem našla kluka, který se věnuje střílení z kuše a podobných věcí. Byla jsem nadšená.

„Díky, Jamesi, ani nevíš jak jsi mi pomohl,“ usmála jsem se a zatím jsem zkoumala kuš.

„Bez problému, ale k čemu ti to je?“ nechápavě se podíval.

„Chci se naučit střílet, co ty víš, kdy se to bude hodit.“

„No dobře. Takže tady tohle natahneš, zaměříš a vystřelíš. Ale svůj cíl musíš pořád sledovat.“

„Jasně, pořád musím sledovat cíl,“ přikývla jsem. Mezitím mi ukázal, jak se z toho stříli. Pak mě lehce chytil za ruce a stoupnul si za mě a vystřelili jsme společně. Věnovala jsem mu svůj nejmilejší úsměv, co jsem dovedla.

„Tak ještě jednou.“ Potom mě už nechal samotnou, abych vystřelila. Udělala jsem to podle jeho pokynu a šíp prosvištěl mezi stromy, ale někoho trefil.

„Ta holka je poděs!“ slyšela jsem něčí hlas. Pobaveně jsem se podívala, když jsem viděla, do koho ten šíp vyletěl. Chtělo se mi smát, James se na mě podíval.

„Nechceš zabíjet lidi a ty tady nemáš co dělat.“

„Ne, to nechci.“ Nate přišel blíž k nám, polkla jsem. Najednou omráčil Jamese, zalapala jsem po dechu. Přišel ten šokující moment, kdy se James válel prostě na zemi. Nate mě chytil pevně za loket a táhl odtamtud pryč.

„Ty ses naprosto zbláznila! Vůbec nemáš ponětí, do čeho se pouštíš!“

„Co prosím?!“ nechápala jsem, o čem mluví. Podívala jsem se.

„To, že tě mám hlídat, neznamená, že budeš dělat kraviny, který můžou ohrozit ostatní!“ zavrčel, pokusila jsem se mu vycuknout, ale jeho stisk byl pevný.

„Co kdybys mě laskavě pustil, než ti něco udělám?!“ zkusila jsem vyhrožovat, ale bylo to marné. Zasmál se.

„Víš, že jsem přece silnější a rychlejší. Radil bych ti se o to nepokoušet. Mohlo by to dopadnout pro tebe špatně. Nerad ubližuju holkám.“ Ta poslední věta, kterou řekl, mě docela zarazila. V duchu jsem se pousmála, možná ho dokážu přesvědčit, aby mi řekl všechno. Jenom mi to možná bude tvrat déle, než jsem měla všechno v plánu.

*Jade P.O.V.*

Ach, a je to tu zase. Trénink. Stála jsem naproti Erikovi a čekala, kdy dá Chris znamení, že můžeme, když jsem se ocitla najednou tvrdě na zemi. Zaúpěla jsem a následně se z mého hrdla vydalo vrčení.

„Co to, sakra... ždyť se neřeklo teď.“ Sesbírala jsem se a vstala.

„Copak když tě někdo napadne, řekne hned?“ Pokrčila jsem rameny, tohle byla pravda.

„Tak znovu.“ Ukázala jsem prstem, že může přijít blíž a zaútočit, když najednou Erik zmizel. Zaposlouchala jsem se a těsně před jeho výpadem jsem uhnula a svalila jej na zem. Usmívala jsem se, on se mračil.

„Vždy tě dostanu, když nebudeš podvádět,“ špitla jsem mu do ucha a smála se mu. Shodila mě ze sebe a zamračil se. Něco zamumlal, ale nerozuměla jsem mu.

„Jade.“ Zvedla jsem zrak na Chrise. „Chci, aby ses postarala o to tělo.“

„O tělo?“ pronesla jsem zmateně.

„Ta dívka ve sklepě, podlehla Erikovi.“ Pohlédla jsem na Erika, on ji zabil. Nevěděla jsem proč, ale na kratičký okamžik mě to zabolelo. Přikývla jsem a přišla do sklepa, kde už bylo tělo bez duše. Pohladila jsem ji jemně po tváři a odhrnula vlasy z obličeje. Byla hezká. Nadechla jsem se, vzala ji do náruče a zmizela se jí zbavit.

„Slyšeli jste to, našlo se tělo nějaké dívky.“ Zvedla jsem zrak od lavice a pohlédla na blondýnku, která mě první den školy otravovala. Ajaj. Adam s Ariou na mě pohlédli, ale jim jsem pohled neopětovala. Znovu jsem se zadívala na své ruce na lavici a přemýšlela jsem. Proč mě jen mrzí, že ta dívka zemřela? Vždyť ji ani neznám, a nikdy předtím jsem problém se smrtí neměla. Ba naopak. Vítala jsem, když má oběť nepřežila a já se jí zbavila, ale teď? Co jsem tu ve škole, je vše jinak. Pohlédla jsem z okna a omylem zavadila o Ariu a Adama, stále zírající na mě. V jejich očích byla bolest. Ale ne ze ztráty dívky, ale už dávno stará bolest. Snažili se ji pochovat hluboko v sobě, ale stačil mi jediný pohled a bylo to vše zpátky – vždy, když pohlédli na mě. Vevnitř mě to ničilo, nahodila jsem zpátky ten svůj obranný obličej alá je mi naprosto vše jedno a pohlédla na učitele, co zrovna vešel do třídy.

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování