OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 4

Dnes (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 23×

Camilla

Svět se se mnou houpe ze strany na stranu, stejně tak můj prázdný a hladový žaludek. Nedělá mi to dobře, asi budu zvracet. Slyším hučení motoru a šplouchání vody. Snažím se otevřít oči, ale v momentě, kdy mi do nich malou škvírou udeří paprsky slunce, ihned je zas přimknu k sobě. Začínám se potit, slunce mě pálí na kůži. Opět se s nárazem vlny do lodi se mnou zhoupne celý svět a žluč mi vyjede až do krku. Spolknu ji a při tom zatínám nehty do dlaní. Nesmím se pozvracet. Pokusím se znovu otevřít oči, chvíli trvá, než si zvyknou na ostré paprsky. Zvednu ruku a zastíním slunce. Mžourám, ale nikde nikdo. Nemám sílu na prozkoumání lodi, jsem vyčerpaná a unavená ze sedativ, která mi byla dvakrát za sebou, v krátké odmlce, podána. Nebo to byly drogy, jistá si nemůžu být už ničím. Sužuje mě ohromná žízeň, ale rozhodnu se ještě zavřít oči a odpočívat.

Loď vypne motory asi po deseti minutách mého odpočinku. Ten zvuk mě probere, cítím se o malinko lépe, dokážu se už i posadit. Zaostřím pohled a všimnu si, že si to ke mně razí Giulio s Emanuelem. „Vyloďujeme se, slečno, je čas jít.“ Emanuel mi nabízí rámě, ale odmítnu jej s pomyšlením, že již mám dost své vlastní síly. Mýlím se. Kolena se mi podlomí hned, co se zvednu. Giulio přiskočí a podepře mě. Nohy mám jak z rosolu. Pomalu, za jeho pomoci, se snažím pokládat jednu nohu před druhou. Mé tělo se postupně obrňuje a dostává zpět svou sílu.

Pomohou mi ze schodů do nižšího patra lodi, kde mě po vytaženém molu doprovází na pevninu. U auta vidím stát Cresswella a v tu chvíli, jako by do mě uhodil blesk a nabil mě novou energií, si to rázuju k němu. Cestou ruce zatínám v pěsti. S někým telefonuje, hovor ukončí a otočí se směrem ke mně ve stejnou chvíli, co už stojím za jeho zády. V tuhle chvíli, jsem kupodivu rychlejší než jeho smysly, má ruka už letí vzduchem, a než se Wentworth vzpamatuje, zasadím mu silnou ránu pěstí do levé dolní čelisti. Nevím, kde se ve mně vzala taková síla, ale cítím se božsky. Cítím radost, která záhy zmizí, protože si uvědomím tupou bolest v pravém zápěstí. To samé, na kterém jsem přistála, když mě pustil na zem ve svém texaském sídle. Mnu si jej a snažím se zahnat bolest.

„Au!“ Wentworth se drží za spodek čelisti, hněte si ji prsty. Netváří se, že bych mu svým počínáním nějak vážně ublížila, ale je překvapen. „Máš fakt ránu, maličká.“ Nevím, co teď čekat. Chvíli si mě zamračeně prohlíží, načež mě silně vezme za paži a doslova strčí do auta. Z toho úchopu budu mít na ruce modřinu. Obejde auto a nasedne na zadní sedadlo z druhé strany. Vyrazíme z letiště pryč. „Kde ses naučila uštědřovat takové rány?“ Snaží se navázat na předešlou situaci na letišti. Já však mlčím, nemíním se s ním bavit za to, co mi udělal. „Ukousla sis při té ráně jazyk, nebo co?“ Stále mlčím. Pevně mě chytne za bradu a otočí mi hlavou směrem k sobě. Do obličeje mi spadne pramen černých vlasů. Vztáhne ke mně svou ruku a jemně mi je odhrne z obličeje. To gesto je na mě až moc intimní, něco se uvnitř mě pohne. Něco, co bych raději necítila. Koukám do jeho černých očí, nerozeznávám, co se v nich zračí, ale z toho pohledu mi vstanou chloupky vzadu na krku. „Na něco jsem se tě ptal!“ Znovu promluví tím dominantním hlasem, jedno obočí mu vyjede vzhůru a já se podvolím. Jak může být někdo dominantní pouze tímto úkonem?

„Nikde, byla jsem jen naštvaná, protože jsi mě nasral,“ odpovím mu popravdě a očima kmitám po jeho obličeji. Čekám na jeho reakci, jakoukoliv. Stále mi hledí do očí, nevím, co v nich vidí, ale najednou uvolní svůj úchop a jediným mávnutím ruky mi odhodí hlavu. Jako by se mu hnusilo se na mě dívat. Otočím svůj pohled ven z okna a pozoruji cestu, kterou se ubíráme.

Po cestě párkrát cítím, že mě pozoruje. Ale já mu svou pozornost nevěnuji. Nechci mu dát další důvod k tomu si myslet, že nade mnou vyhrál. Nejsem slabá, jsem silná, a to mu hodlám dokázat. I když mi to ztěžuje.

Pokud mi jeho austinské sídlo přišlo ohromné, nevím, co bych řekla o jeho sídle zde v Kalábrii. Přijde mi to jako samostatný svět uprostřed vesmíru. Do objektu vjedeme skrz obří železnou bránu, u níž sídlí budka se dvěma hlídači, točící se na směny s dalšími dvěma hlídači. Projíždíme po prašné silnici lemovanou keři růží, za nimiž si všimnu modrých lístků vistárie. Všude, kam se podívám, vidím cypřiše, cedry i pomerančovníky. Mineme zahradníka, zastřihávajícího keře podél prašné cesty, a dva další pány, kteří nesou k domu dva koše plné pomerančů. Kolik lidí proboha Cresswell zaměstnává?

Zahrada mi vyrazí dech. A sídlo samo také. Zatímco v Austinu byla vila z viktoriánské éry, jeho kalábrijské sídlo je z řecké éry, ale přetvořené do moderního stylu. Velmi moderního. Auto zaparkuje před schody vedoucími ke vchodu, někdo otevře dveře na Wentworthově straně a on vystoupí. Nezajímá se o mě, jde dál, vstříc svému domovu a mě nechává stále sedět v autě. Třeba mě tu zavřou a odjedou se mnou zpět na letiště. Bohužel, dveře jsou stále otevřené. Skrčí se do nich Emanuel a už mi rukou naznačuje, že mám vylézt.

Vyjdu schody a projdu vchodovými dveřmi, kde už čeká Wentworth po boku postarší paní v kuchyňské zástěře. „Vítej doma, maličká. Tohle je Roberta, naše hospodyně.“ Ukáže na Robertu rukou.

„Moc mě těší, Roberto. Jsem Camilla.“ Natahuji k ní zdvořile ruku.

„Vítejte, slečno. Doufám, že se vám tu bude líbit. Jsem vám kdykoliv k dispozici. Najdete mě v kuchyni.“

„Neboj, Roberto. Ta tu snad dlouho nezůstane.“ Usměje se na mě tím svým ne vřelým úsměvem. „A teď pojď, ukážu ti tvou ložnici.“ Minu Robertu, věnuju jí děkovný úsměv a šplhám po schodech za Wentworthem. Zastaví se u druhých dveří v patře. „Tvoje ložnice,“ vezme rukou za kliku a otevře dveře, „moje, je tamhle.“ Ukáže rukou na protější dveře na druhé straně.

„Jako by bylo důležité to vědět.“

„Třeba je.“ Opře se rukou o futro a skoro mě na něj přimáčkne. „To abys věděla, kde nemáš šmejdit.“ Olízne si spodní ret a druhou rukou mi zastrčí vlasy za ucho, zase. Proč to dělá? Proč mě musí tak rozpalovat? Raději mu podklouznu pod rukou do své ložnice a hodlám zavřít dveře.

Strčí do nich nohu a rukou je rozrazí. Tělem mi projede zděšení následované žárem. „To bych nedělal. Taky je můžu nechat vysadit. Říkal jsem ti přeci, že se mnou soukromí neexistuje.“

„Takže u mě neexistuje, ale svoje si bráníš? Tím pádem nebude vadit, když nahlédnu do tvé ložnice,“ konstatuju. Znovu kolem něj proklouznu. Rychle se otočí a snaží se po mně sáhnout rukou, ale uteču mu.

„Camillo!“ Slyším za sebou jeho hlas. Rychlými kroky se přibližuje, ale to už sahám po klice a otevírám dveře jeho ložnice. Je ohromná a nádherná. Nevím, co mě to popadlo sem tak vlítnout, ale teď, když už tu jsem, ji musím prozkoumat. Přeběhnu k šatní skříni, otevřu dveře a začnu prolézat jeho obleky visící na ramínkách. Wentworth se zarazí ve dveřích, hruď se mu zvedá a klesá v pomalých nádeších.

„Co to kurva děláš?“ Za námi se zabouchnou dveře. Otočím se po něm od šatní skříně a pomalu kráčím ke komodě.

„Přeci tu neexistuje soukromí, tak se koukám.“ Vytahuju jeden šuplík po druhým. Spodní prádlo, opasky, kravaty, zbraně.

„Ten bych neotvíral,“ upozorní mě opatrně, směšně. Nedbám na jeho varování, otevřu šuplík a zarazím se. „Já tě varoval, maličká.“ Nemůžu odtrhnout oči od toho, co se v něm ukrývá. Tolik věcí. „Líbí se ti?“ Jeho horký dech mi ovane krk. Skloní hlavu níž a šeptá mi do ucha: „Chtěla bys je zkusit? Sarò felice di mostrarti come vengono trattati.“ Ruka mi vystřelí ke koženým poutům. Vždycky mě lákalo zkusit v posteli nějaké hračky. Už tolik jsem o tom četla, ale nikdy nic nezažila na vlastní kůži. Cítím jeho ruce na svých bocích, pevně mě uchopí a zezadu se na mě nalepí. Cítím jeho mužství tlačící se na můj zadeček. Provokuje tě, Camillo. Jen tě provokuje, křičím na sebe v duchu. Prudce zavřu šuplík, až to práskne.

Otočím se směrem k němu. „Naser si, Cresswelle. Jsi ubožák,“ pronesu a s těmi slovy odcházím z jeho ložnice. Otevřu dveře, a než zmizím za rohem, ještě se po něm ohlédnu. Vzteky zatíná čelist a ruce má sevřené v pěsti.

Vrazím do své nové ložnice, na posteli leží má cestovní taška plná mého oblečení z domu v Austinu. Někdo mi zabalil moje věci, ale dal mi je až tady. Začnu se jimi prohrabovat, vděčná, že ten, kdo je balil, mi zabalil pár kousků normálního oblečení. Mé pyžamo, mé hygienické potřeby – až na sprchový gel, o který si budu muset zažádat – a především mé vlastní spodní prádlo skládající se z vícero kusů látky, než byla ta tanga, která mám stále na sobě.

Převléknu se do trika a kraťasů na spaní, otevřu dveře od balkonu, aby sem proudil čerstvý večerní vzduch, chvíli uvažuji, zda ho nevyužít k útěku, ale je moc vysoko. Zalezu do postele. Usínám téměř okamžitě a nocí mě pronásledují šílené sny. Zdá se mi o Wentworthovi a o tom, co jsem nalezla u něj v šuplíku. Ráno se budím celá zpocená.

----------------------------------------------------------- 

*Sarò felice di mostrarti come vengono trattati – rád ti ukážu, jak se s nimi zachází.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 4: